otevřít v celém okně

JAK  JSEM  NEPŘIJEL  NA  RUDÉM  PRASETI

 

 

 

Ne neteskním. Usmívám  se … 

jak naivní svět to byl,  proti dnešní tvrdé realitě  "svobody".

Slova  jako   Sputnik,  Gagarin,  Sojuz, Lunochod  mě provázely  celým  dětstvím , tak stejně jako přívlastky sovětský, soudružský, kolektivní, pionýrsky, stranický, mládežnický,  zasloužilý... kategorie slov,  která naprosto vymizela  se nástupem „sametové revoluce“.

Máma pracovala jako poštovní doručovatelka, její práce byla pro mne mocný zdroj informaci.

Časopisy Ohníček,  ABC,  Pionýr,  Mladý  Svět, 100+1  ... to byl výběr. Ranní tisk brzy ráno a časopisy, až po deváté hodině a ty se většinou roznášely druhý den s čerstvým ranním tiskem. To  byla  ta příležitost .

Je zajímavé, že jsem si vlastně ani neuvědomil nebo, spíš nevšimnul , že je to  jeden z lidských požitků  přijímat informace. Bereme to  jako běžný  projev a  přirozenou věc.  Přitom  přijímat informace, má vliv na průběh celého života. Každý den, ovlivňují  jak tvou  náladu, tak  vývoj. Usměrňují  výchovu  a  ujasňují tak i  tvůj celkový postoj .

Informace  jsou dobrý kšeft..

Vůbec se nedivím, jak se dokonale vyvíjí technologie  přenosu a  přístupu k  informacím  přes mobilní techniku , až po  internet  a  satelitní  přenos.  Zatím ,  vše ukotveno do systému digitalizace, než se objeví nové a nové způsoby…

Informace jsou naprostou doménou lidského projevu. Je to taková umělá genetická síť, ve

které jsme všichni dobrovolně  zachyceni  a  ani nemáme pocit  se  z  této  vazby  osvobodit... Zatím to nepociťujeme, zatím ne ...

Jen hlupák má pocit,  že ho vědění  obtěžuje,  ale  přitom  velice  rád  využívá  výdobytků  a  požitků , které jsou mu  běžně dostupné  a  které vytvořil  jen člověk  zvídavý a chytrý. Člověk, který informace využil, aby něco dalšího vzniklo... Ale bohužel také zneužil  a  to potom je pravda, že někdy je lepší nevědět, ale  to už spadá spíš do oblasti psychologie, než poznání.

Projevoval jsem se svým způsobem a v pubertálním věku jsem kreslil  svůj  komixový seriál.   Hrdiny  jsem  umístil  samozřejmě  do vesmíru.  Po "rozjetí"  děje na   Zemi  jsem  postavy seriálu  poslal na umělou,  z  modrého skla  vyrobenou meziplanetární stanici, na Měsíc.  Zde měli  připravit  vše na dlouhou cestu vesmírem ... Tam jsem narazil.  Začal  jsem se zamotávat do principů raketových pohonů,  nových paliv a teorií, no hrůza... a  tam  jsem  potřeboval  už  vědět  něco víc.  Fantazie  je sice neomezená, ale  aby  to bylo  k něčemu, měl  by  tam  najít  čtenář  něco čemu  rozumí, aby  u  toho vůbec vydržel.

Nakreslené  to  bylo  poctivě.  Ještě  dnes  si  pamatuji  některé  obrázky.  Dokonce  i  jméno  kapitána  - Wiliam Britt  - na tu dobu  a v mém  věku  zaručeně ideologická  porucha. Nicméně  kreslený  komix  a  všechny  moje  díla   z  dětství  a  dospívání skončili  nejspíš  někde  ve  spalovně  umělecko  –  průmyslové  školy,  na kterou jsem  se  po devítiletce hlásil.

Je to škoda  především  pro mne, ale  pokud  jsem  se  chtěl  o ucházet o tuto školu, musel jsem předložit svou tvorbu i za podmínek, že se ukázkové  práce  nevrací ...

Narozdíl od  výtvarných soutěží,  kde  byla  témata  a  zadání  nasměrována   na  politické motivy, moje práce doma, byly samozřejmě naprosto svobodného rázu.  Možná  kdybych  zpracoval téma zaměřené  na  naše  "bratry v rudém"  byly by tyto práce  hodnoceny s  respektem.  Kdo  by  ale doma  maloval  dobrovolně  třeba  Lenina ...

Sovětský  svaz  byl  absolutním  příkladem  pro  všechno kolem  nás. Byl  součástí našeho života  stejně  jako  vzduch  kolem. Denně se odrážel  ve  všech  médiích od  rozhlasu,  písních,  přes tisk a časopisy , až po televizi  a  film.  Byla to celkem  schopně  šířená  ideologie moci. Základní  školy vyučovali ruský  jazyk   jako  povinný  předmět, zatím co v celém světě se vyučovala  angličtina  a  němčina.  Ale, přitom  v celém  "leninském" sovětském svazu se vyučovala angličtina.  Absurdní. Nejspíš to bylo asi proto, že přeci jen "někdo" s  tím západním světem  komunikovat musel. Tak si  to  nejspíš  Rusové  vyložily a odůvodnily. A my  jsme byli  rádi,  jak  obětaví  jsou  ti  naši  bratři  a  je  na  místě,  když  vše vyřizují  i za nás  v tom nebezpečném kapitalistickém světě,  kde  i  jim  jejich  ruština byla  na  nic ...

Přes všechny okolnosti,  které  mě  spíš nenahrávaly,  jsem  se  chystal  o  jmenovanou  školu  se ucházet.

 

Natáhl jsem na sebe světlešedou "mikinu" se stojáčkem ke krku a propínáním až na hrudník, s dlouhými rukávy obtaženou a zastrčenou do bokovek - rok "jetých" riflí, akorát tak v nejlepší ošoupané barvě.

Nohavice do "zvonu" minimálně 40 cm široké, našívané obdélníkové kapsy s useknutými spodními rožky - padl na ně veškerý příjem mé měsíční brigády z minulých prázdnin. Samozřejmě koupených v Tuzexu.  V té době obchodem,  který nám dával nahlédnout, jaká úroveň je na druhé straně světa za tou "železnou oponou".  Obchod zaplněný  zbožím, které  bylo nejspíš šité u nás a vydávané za kapitalistické zboží, sice poskvrněné utrpením dělnické třídy , ale pro neskutečnou poptávku a atraktivnost  zato dobře prodejné.  Zboží, které pro moji generaci mladých znamenalo přímo "modlu"  - Rifle.

Spávalo se ve spacácích na trávníku před obchodem, noc před příjmem zboží.

Snad jediný neškodný fanatismus přítomný v každé době -  móda .

 

Absurdita toho všeho byla, že tento způsob obchodování se západem, měl i svou  měnu-Bony. Měna všech pracovníků a dělníků budujících dílo socialismu mimo svou vlast na všech stavbách, montážích a dílech od Sovětského svazu, přes Indii , Afriku,  až po socialistickou Kubu.

Tyto Bony, neustálý produkt shánění,  se daly  koupit  (nelegálně!!) v průměru   5,50 Kčs za bon. Rifle stávaly od 120 až 170 bonů  = 660-935 Kčs...

Příjem průměrné dělnické rodiny byl tak 2.500-2.800 Kčs měsíčně.

 

Tak že, chlapče, pokud chceš kráčet s módou,  tak běž na brigádu, nebo si kup "texasky" v Prioru.

Tak jsem šel o prázdninách na brigádu, na poštu, roznášet noviny a  časopisy...

 

 ...A proto si dodnes pamatuji, co jsem měl na sobě , když jsem šel dělat talentové zkoušky na uměleckou  průmyslovku v Brně na  Husově třídě.

 

Nekompromisně jsem odmítl doprovod ustrašené mámy a s deskami plnými  samostatnými pracemi   "bez korekce" ,  jak požadovali stanovy zkoušek, jsem se vydal brzy ráno na cestu.

Brněnskou "šalinou" jsem od nádraží, vyjel  kolem  kostela Petrova, nahoru na Husovku a už jsem stál před budovou  obstoupenou rodiči s dětmi připravenými obhájit své  nadání pro studium na této škole.

 

 

 

 

V uších mě zněla slova mého otce, který vždy při zmínění se o zkouškách na  "umprum" konstatoval..: " Jo chlapče,  tam by jsi měl přijet  na praseti "...

 

Jeho poznámka snad logiku měla a jen ujišťovala o přítomnosti klasické korupce, jako v každé době.  Rozdíly tady skutečně byly. Lidé z venkova, se opravdu měli díky kolektivnímu JZD  o  poznání lépe,  než ti ve městě. To se týkalo  především jídla, bydlení  a  určitých výhod.           Proto ten  jmenovaný  "příjezd na praseti"...

Pro nás lidi z města, byly pojmy  jako je zabíjačka, slivovice, hody a vše kolem, velice vzácné.  Atmosféru venkovského života nám  nejlépe přibližovalo  výborné filmové zpracování seriálu "Slovácko sa  a  nesúdí".

Já, jako moderní mladý muž, čerstvý absolvent puberty a ZDŠ,  měšťák,  jsem  "vesničany"  viděl trošku jinak. Byl to takový snobský pohled s nádechem výsměchu.  Pro mě to byli prostě „jezeďáci“  procházející  město s příručkou "vesničan  ve městě", v kapse s "kravské  rozhledy" a v ruce chromované vidle  jako součást pokroku ...

Hrozná legrace... ale přitom já, " Brňák se vším všudy", jsem sám v sobě miloval život na vesnici i zmíněný seriál. Každé prázdniny, jsme  jako  kluci jezdívali  s celou rodinou do Řečic u Nového města na Moravě, do dřevěné chaty od  brněnských cihelen,  kde pracovala babička s dědem. Řečice jsou pro mne vzpomínky, které mě hladí a vím, že to je můj  soukromý dětský seriál, který si sám,  sem tam v sobě  pouštím.

Co se týká protekce a jiných praktik tehdejší moci, tak zde byl spíš kladený důraz na ideologii a zejména na velice praktikovanou výmluvu o  angažovanosti  rodičů v komunistické straně.

Tady však byly moje šance nulové. To jsem já však  nějak nevnímal a  jak se zdá , vůbec nevzal na vědomí.

Pod  paží jsem si nesl svůj balík dětských kreseb vesnických dvorů plných zvířat , předmětů a zemědělsky strojů.  Obrázků  různých námětů , scén, krajinek a přírody.

Vrcholem snad byly chlapecké olejomalby  krajinek a historických lodí.  Všemu však vévodil , tuší  a  temperami  kreslený  sci-fi  seriál   Wiliamem Brittem – postavou dobývající  planetární svět mé fantazie.

Bylo mě patnáct let a s neomezenou volností v duši a naivitou tomu věku typickou,  jsem šel teď ten  svět dobývat já.

 

 

Prodral jsem se  davem lidí rozeznívajících ozvěnu chodeb a schodišť průmyslovky, až k informačním vývěskám.  Podle pokynů jsem vyhledal místnost, kde měli proběhnou talentovky. Klasické vědomostní zkoušky jsem měl  za sebou. 

Něco jsem tam "zvoral" v matice. Ale prošlo to.

Však "talentovky" to byla moje "parketa". Zvědavost, jak se vlastně ti "umělci  vybírají", mě tlačila dopředu.

Při vstupu do třídy jsem trošku zaváhal, když jsem uviděl adepty zkoušek v oblecích, vázankách a bílých dederónkách.

Je pravda že někteří,  hned při zadání prvního úkolu  navlékli na svůj oblek  bílý pracovní plášť. Ostatně, můj problém to nebyl, mě stačilo jen "vyhrnout rukávy" a neudělat ostudu dělnickému původu, na který byla vždy speciální  kolonka ve všech dotaznících, s kterými jsem se zatím setkal.

 

Profesor, který přišel  před naše lavice, ledabyle  převrátil  "papundeklovou" krabici  s víkem na stůl vedle  katedry. Víko se odklopilo, vypadl zmačkaný papír s hnědým gumovým balonem, který měl  na sobě vyražené rýhy , jako napodobenina  "kopačáku".

…"Namalovat  tužkou a vystínovat. Máte na to hodinu" ...

Pronesl  profesor.

Tímto způsobem   proběhli celé zkoušky. Jen se měnili  náměty  i materiály.

Nezaskočili mě ničím.  Naopak.  Bravurně  jsem si  poradil s každým úkolem. Tak bravurně, že absolventi  um.prum,  kteří při zkouškách asistovali, mě začali nenápadně,  při roznášení materiálů a odnášení našich  "děl",  informovat  o mojí úspěšnosti , oproti mému okolí. Samozřejmě mě to zvedlo sebevědomí a o to lépe, se mě vše dařilo.

Při jednom úkolu mě oslovil šeptem můj soused ve" smokingu", jestli bych mu jen tak rychle nenačrtl zadaný námět, že stínovat už umí.

Zeptal jsem se ho proč se hlásí zrovna na tuto školu, kde je určitě potřeba nadání.  Odpověděl že  tyto zkoušky jsou jen formalita, že jeho táta je známej  kohosi tady a on zkouškami projít musí.

Zeptal jsem  se jestli mají doma prasata?...

 

 

Náměty úkolů byly zaměřeny na základní znalosti kresby, rozvržení, zvládnutí postav, zručnost, ale také na osobní  pojetí, fantazii a pohled.  Dnes vím, že to byla celkem taková šaškárna a z mojí třídy, kde bylo asi dvacet  "zkoušených" měla talent hrstka. Ano, byl jsem mezi nimi. Jak jsem později zjistil, tak většina uchazečů měla  tuto školu v požadavku na přijímací zkoušky napsanou na druhém místě, jako náhradní školu,pokud se nedostanou  tam, kam chtěli.  Na druhém místě!  .. M O J I    Š K O L U  ..

 

Osobní pohled a představa být "svobodným umělcem"se tak nejvíc přibližovala těm malířům s  plátěným baretem na stranu, v  ateliéru se skleněnou střechou a  "letním" ateliérem na vesnici...

Nebyli mě cizí "chudí" umělci co vandrují po kraji a  malují a malují a naráží na ty dobré lidi.

Prostě takovej  Mikoláš Eduard Aleš Van Gog ...

 

Pěkná blbost.Jak může přežít  "svobodný umělec" v kolektivním socialismu. To slovo "svobodný" mohlo, tak akorát být protikladem přívlastku "ženatý". To bylo tak asi maximum , co šlo v té době se svobodou udělat.

 

Kostka tvárné cihlářské hlíny,kterou asistenti položili před každého z nás, mě připadla velice známá. Ano. Byla to ta hlína, kterou jsem si nosíval od babičky Radové z cihelny pod "kremačkou". Pracovala u velkého otočného sušiče kde "stahovala křidlice" vysušené do běla, připravené na pálení. Jako kluk jsem tam často chodil a  obdivoval tu atmosféru lidského lopotu.

 

Bylo to pro mě  překrásné prostředí, plné tajemné atmosféry stínů a světla . Ve starých provozech s chodbičkami se spletí kolejišť s  vozíky naloženými  hliněnými  výlisky  různých  tvárnic, hlučných strojů, pásů, bylo stále co sledovat. Opravdu prostředí tmy a světla¨, pohybujících se stínů  po stěnách tmavých šachet . Pára a  teplo se střídaly  s průvanem . Sykot, vrzání , klepání a dunění, se míchalo  se směsicí  lidských hlasů.

Takové soukromé peklíčko, ale vůbec ne peklo.

Alespoň tak jsem to viděl já,  babiččin  vnuk, který si tam přišel pro  jílový válec hladké hlíny , ještě "teplé"  čerstvě uříznuté ocelovou strunou z nekonečného hada, který se líně plazil celým tím cihlářským strojem.

Tu hlínu jsem dobře znal.

 

 …"Vážení"...,

Zaznělo místností

 ..."pracovat s hmotou patří k základnímu uměleckému projevu. Máte jedinečnou možnost

 si to teď vyzkoušet"..

Úkolem  byla ulita šneka. Limit opět jedna hodina.

Nejspíš každého napadne  ušoulat valeček z hlíny, na jedné straně užší a potom ho stočit do kotouče. Pár drobných "kosmetických"  úprav a ulita je hotová. Tak přesně tento postup, na rozdíl od většiny kolegů, jsem nezvolil. Připadal jako v pekárně.  Začalo se  šoulat , smotávat a stáčet. Hlína vypadala jak těsto na rohlíky.

Co chcete dělat hodinu? Za dvacet minut neměla většina adeptů co dělat.

Já jsem zvolil způsob, na který mě ta hodina sotva stačila.

Ulitu jsem z bloku hlíny vyřezal. Ležela na boku částečně

usazená v zemi, lehce poškozena prasklinami, mezi kamínky a trávou.

Tento úkol, náležitě změnil pracovní oblečení všech účastníků. Pánové v oblecích stály ve frontě u umyvadla a marnili ten drahocenný čas, který mě tak scházel.

Těch  zkušebních úkolů bylo asi šest. Všechny nás svým způsobem měli  "proklepnout"  jak na tom z tou tvořivostí jsme.

To proklepnutí  však bylo daleko důkladnější a závěrečná konzultace a pohovor o zázemí každého z nás sice  vypadala  přátelsky, ale jak jsem si uvědomil mnohem  později, tak daleko více rozhodující...

Odcházel sem ze školy s dobrým  pocitem. Na chodbě mě oslovili dva absolventi  vyššího ročníku a z jejich  pozdravu : .." po prázdninách,naschle..".  jsem lehký jak pírko,  opustil školu.

 

 ... Pro velký počet uchazečů  NEjste přijat... bla,bla,bla

 

Osud ?...  tak jsem to tedy přijal já. ..

Ale i tam kdesi v hloubce, uražená ješitnost  kombinovaná s naprostým nepochopením všeho kolem mne, až po bezradnost, co vlastně budu dělat,  když nebudu tím "umělcem"...

 

Dnes vím docela jistě, že mě můj Wiliam Britt moc nepomohl.  Měl to být nejspíš Vasilij Sergejevič , nebo  alespoň Vladimír Remek .

 

Na jaře dalšího roku, den před Prvním Májem jsem přecházel přes Rudé  náměstí v Brně. Stála tam nově  postavená tribuna , potažena nařasenou rudou látkou.

Pilní mravenci socialismu dodělávali poslední úpravy a dekorace...

… "Ahoj"...

Oslovila mě postava v šedomodrém plášti, která tlustým štětcem v ruce namočeným zlaté barvě  obtahovala dřevěnou lištu  kolem  velké rudé hvězdy,  umístěné na středu tribuny.

…“Ahoj“ ...

Opět a důrazněji.

Zastavil jsem se.

Odkud já ten obličej znám?

Připitoměle jsem čuměl na toho  natěrače. Mozek hrábl do oblasti mojí krátkodobé paměti a promítl mě učebnu s postavou v tmavém  svátečním obleku jak šeptá:  ... "prosím tě, máš to tak pěkné, nenačrtl by jsi mi jen ten začátek?.."  stínovat už umím ..."

…" Ahóój" …

Opět na mě.

... “ Co děláš?“ …

…“ Kam chodíš, že tě nevidím“... 

…“ Maluješ?“... 

Ahoj.  Řekl jsem já.     

 

Bleskla mi hlavou myšlenka  o příjezdu na praseti. 

 … táto, ještě  mělo mít  rudou narvu.

 

                                       

Je pravda, že jsem nebral na vědomí i ten element, že moje umělecké sklony a výtvory nemusely zrovna být tak dobré, ne-li dostačující.  Skromnost stranou, bylo mě 15let  a můj pohled na svět  byl naprosto neposkvrněný křivdou a tím pádem upřímný a k mému věku, už dost sebejistý .

Dnes vím, že to bylo ještě stále málo a měl jsem jít nelítostně za svým cílem. Měl jsem se rvát. Ne však proto,  aby svět" nepřišel o třeba přínosného "umělce", ale hlavně proto, abych dělal to co mě baví, uspokojuje a neobtěžuje.

….snad bych se i rval, tam kde by to mělo význam a tam kde bych nemusel svůj mozek propasírovat přes blok rudé ideologie,  jen proto abych mohl malovat srdcem, duší a  podle vlastní reality , nebo fantazie . Veškeré moje práce, které jsem předložil k zkouškám, jsem již nikdy neviděl, zmizely stejně jako  moje malířské sny.

 

                    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich