CO  DĚLALI  TRIFIDI  NA  MORAVĚ

 

I.

 

Pomalu jsem otvíral vrzající dvířka chatky, abych škvírou nahlédl ven.

Vysoké smrky stály jako hradba a stačil jen krok a paprsek vycházejícího slunce prořízl studený stín a padl mi přímo do tváře.

Kolik je asi hodin?

Něco se mě nezdálo.

Zvuky cupitavých kroků  přerušily na pár okamžiků cvrlikání lesních ptáků a zmizely za rohem jídelny.

Opět ticho.

Z chatek kolem mne, přeci jen nějaký lomoz slyšet ven  bylo.

Znovu jsem nahlédl ven a už jsem nebyl sám. Pár človíčků se chovalo stejně jako já.

..." jak to, že se nic neděje " ... sykl na mě kluk od vedle .

Pokrčil jsem rameny a stočil pohled na seřadiště.

Je, to zvláštní.

Přemýšlel jsem, jestli slova ... " že se nic neděje "... jsou namístě.

Byli jsme naučeni  na určitý režim dne a to, že je klid, nejspíš znamenalo, že se něco děje.

Nepropuklo žádné pokřikování, zvonění nebo bušení do všeho možného.  Budíček se nekonal.

Ještě chvíli jsem stál u dřevěného zábradlí chatky  a pak jsem se rozhodl na sebe něco hodit a ustlat si postel.

No uvidíme, uvažoval  jsem … třeba je to zase nějaká hra ...

Byl 21.srpen 1968.

 

 

Po schodech s z jídelny seběhlo pár dospělých. Vedoucí  oddílu nejstarších holek dobíhala  tuto skupinku s kapesníkem u obličeje a vzlykala. 

Sledoval jsem okolí a stále na mě tlačil ten  pocit, že kolem vzniká  jakýsi tichý chaos. Veškerá zodpovědnost dospělých , ten nástroj manipulace s námi, dětmi, byl ta tam.

Instinktivně jsem zamířil k dřevěným lavicím se stoly, umístěnými před výdejním oknem. Snažil jsem se zjistit, jak je to ze snídaní. Hromady nakrájených chlebů na umakartových tácech a nějaká pomazánka v hlubokých talířích se zabodnutými příborovými noži nasvědčovali, že jakýsi pokus o snídani tady byl.

Proč Byl … ???

Něco mě vybízelo nečekat na kolektivní přesun do této venkovní jídelny a postarat se o sebe sám.  Jak jsem později  poznal,  bylo to správné rozhodnutí.

 

Během dne se situace v tomto pionýrském táboře vůbec nezměnila. Vedoucí i praktikanti stále pobývající v hlavní  budově přestaly pro nás mít jakýkoliv význam.

K mému překvapení, se začali po táboře pohybovat nějací  "civilisti",  ze kterých se záhy vyklubali vystrašení rodiče.

Pobíhali sem tam a sháněli ty svoje děti.

U brány tábora, u závory s pionýrskou hlídkou a malou strážní budkou se začali hromadit auta. Službu konající pionýři pobíhali se sešitem v ruce a nesmyslně se snažili cokoliv zapsat do  " knihy návštěv ".

Trvalo to dost dlouho, než všichni  ostatní pochopili, že se prchá. Všude kolem nás se pokřikovalo cosi o tancích,  vojácích a válce ... 

… že nás napadli Rusi.

V hlavě se mě vše začalo míchat.

Připadlo mi podivné, proč se mluví o Rusích jako o nepříteli.

Pokud vím,  je to ten Sovětský svaz, ne..!

... a s těmi  jsme přátelé " na věčné časy."

Co je to za blbost ?!

Nejsou, to němci !!!???

 

...

 

Blížil se večer. V poloprázdném táboře to vypadalo jako po boji. Z dvoustovky lidí nás zůstala hrstka. Kupodivu se  nám to celkem líbilo.

Malí, velcí, kluci, holky.

Poslední příkaz , který někdy dopoledne padl, už přestal mít význam. Teď jsme táhali ty svoje narychlo zabalené kufry od jídelny zpět k chatkám.

Žádní dospělí, tady už dávno nebyli.

Naši auto neměli. Nejspíš ani nevěděli kde přesně jsme. Před dvěma týdny nás máma  přivedla na nástupiště na konečnou šalin v Pisárkách a svěřila nás do bezpečných rukou pionýrských vedoucích.

Vůbec jsem si neuvědomil, že si naši od nás nejspíš  pěkně odpočinuli.  Kontakt s námi udržovala máma. Nejméně třikrát týdně nám splnila očekávání při podvečerním nástupu a mi si z řady vyběhli pro dopis ovoněný fefrmintovou žvýkačkou, která tam nikdy nechyběla.  Oba dva , já i brácha , každý své psaní. Stejný krátký text,  psaný velkými písmeny mámina rukopisu. A  hlavně ujištění že někam patříme.

 

Teď, ale z hierarchie tábora nezůstalo nic.

Do hrstky  " věrných "  pionýrů odsouzených k nejistému pobytu jsme patřili teď oba.

Kolikrát jsem přemýšlel,  mi jsme vlastně pionýry nebyli. Moc jsem tomu nerozuměl, ale to slavné  "šátkování"  nás prostě minulo. Věk jsme na  to měli, ale ta školní sláva se  nekonala.

Nevím, co na to řekli v Moskvě, ... nejspíš asi proto, jsou dnes  tady...!?!

Snažil jsem se být v klidu, nebyl jsem sice pionýr, ale vím docela jistě, že jsem chodil do "Jiskřiček" a tím pádem sem určitě patříme. Po Jiskřičkách přeci následují pionýři, pak svazáci a výsledek je asi ta stranická legitimace … taková ta, co  přeci vymysleli ti Rusi a potom jsi ten … soudruh.

… Teď tady jsou  …ti Rusi

… do prčic  … s bráchem nejsme pionýři , tak to bude asi pěknej  průšvih

… matka bude brečet a tata zuřit.

… no … ale naši to taky nějak zvorali …

… oni přece ti  soudruzi  taky nejsou a to jsou už velcí …

… že by je to taky minulo ???

Tata jednou říkal že rusi  jsou "rusáci" a  … máti zavírala okna a dveře a potom nás

vyhodili do obýváku.

Viděl jsem také několikrát mámu jak se klečela v ložnici u postele a  mluvila

potichounku  k obrázku  té  Panenky s miminem a když jsem se jí zeptal, proč  to dělá , lekla se o začala kolem sebe uklízet, jako když sbírá drobečky, které

tam nikdy neměla.  Řekla mi, že tam ten obrázek je, aby byly vánoce , jinak by to

prý nemělo význam …

Přemýšlel jsem o tom,  proč máma v létě , o prázdninách , myslí na vánoce.

Nakonec mě vzala hlavu do dlaní a řekla mi, že to nemám nikomu říkat , …hlavně ne ve škole,  … že bych pak mohl mít problém být pionýr …

No, .. a je to tady …

Nikomu jsem to neřekl a přeci nejsem ten pionýr …

… že by za to mohl Ježíšek … ?

Dospěli jsou divní , dělají všechno tak složitě , že už to potom ani sami nechápou.

 

Blížil se večer a tma nás zahnala do jedné místnosti. Nepřítomnost dospělých vykonala své a mi jsme tu dospělost nějak nahradit museli. Dva vetší kluci vytáhli cigára a jelikož jsme na tom byli všichni stejně, tak jsme si společně zapálily. Nekouřila asi sedmiletá holka a to jen proto, že na ni už cigareta nezbyla.

Viditelně byla ráda, že na ni, ta kolektivizace nevyšla.

Hulili jsme jak partyzáni, ale barvu měnili jak chameleóni. Někteří se dokonce zapomněli i bát, jak jim bylo blbě.

Zůstalo nás tady čtrnáct.

Devět  kluků a pět holek. Vybrali jsme si místo chatek a stanů malou zděnou budovu, kde bývávali oddíly malých dětí v dvou největších pokojích.

A čekali jsme.

Odcházející den a přicházející tma sebou brali naději, že se něco pro nás změní.

Na tábor se vznášelo stále větší nepříjemně ticho.

Nikdo si toho zdánlivě nevšímal, zdánlivě.

Už to, že jsme se shlukli v tak velkém prostoru dohromady znamenalo své.

... Ale to je přece ono!

...Jo!

To je přeci to dobrodružství.

To je ten svět Foglarových  Rychlých šípů...

… a Vernova Patnáctiletého kapitána ... 

… a také těch dvou malých rusů Čuka a Geka   ... sakra, rusů..?

Vzpomněl jsem si na to, co se vlastně stalo.

Rusi.

Co se vlastně děje!?

 

Pokud si pamatuji, tak jediný odpor, který jsme jim kdy kladly byl v mistráku v hokeji. A to jsme stejně převážně projely.

Válka.

Jaká válka?!

 

Války ty přeci znám z "dějáku".

Jo, války přece znám!

… Ty antické  …spíš pohádky, báje  a obrázky.

… Středověké... no tak to už bylo dobrodružství … rytíři a hlavně ti Husité a ta síla prostého lidu.

... A co třicetiletá válka  …to byl přeci ten film od Zemana,  jak tam hrál ten Kostka …

vy-ma-ka-ný.

… No a taky ten Napoleon … Slavkov u Brna, máme za humny  … a ještě něco bylo i v té ruské knížce ... jo,  Vojna a Mír...

… A co  první světová válka … no jasný, to byl  přeci ten atentát na císaře pána v Sarajevu  

… ááá a tam byl ten srandovní Švejk ... bezva...

… No, ale nejlepší ta druhá světová válka, tam byli hlavně ti naši bratři Rusy a říkalo se jim  rudoarmějci … znám ty filmy  Osvobození, Sám voják v poli, Kapitán Kloss , Čtyři v tanku a pes, Práče , Němá barikáda  … napínavý   ... no prostě bezva …

... ... bezva, bezva, bezva..

… války přece bobře znám!

 

Uvědomil jsem si, že jsem dva týdny neviděl televizi.

Tam to všechno s těmi válkami je každý den.

Tak to ani nemohu zapomenout.

Válka.

Jó válka, jednu blbou válku jsem viděl hodněkrát v Televizních novinách,  hned po reklamách, co dělalo to malované vajíčko.

Byla to taková hnusná válka, co dělali ti Američani ve Vietnamu.

… Fuj ... zabíjeli tam lidi  … a pálili je ohněm , kterému říkaly  Napalm.

Viděl jsem také  v časopise,   utíkala tam jedna holka a malé děti všichni bez šatů a popálení od toho sajrajtu.

… koukal jsem na to s vyvalenýma očima a fakt to vypadalo …

 

… jako by to tam snad  dělali  lidi - lidem .

 

S rusama přeci nemůže být žádná válka, ti nás chrání proti těm němcům a taky už i proti Američanům … co se jim říká NATO.

…ještě že je máme…

 

 

 

Poslední hlasy utichly.

Do místnosti dopadal pramen šikmého slabého světla, ještě naředěného záclonkou na okně a mě při každém otevření ospalých víček ujistil, že nejsme doma.

Klimbal jsem a snažil se usnout.

Tma.

Tma. Zvuky. Lomození. Ticho.

Tma. Zase ty zvuky.

Tma. Kroky...

Spím?.. nebo nic nevidím?

… …

Ne nechci na to myslet !  Teď ne!

… …

Tma.

 Lomození.

 Kroky.

 Dunivé rány.

 Vzdáleny křik...

 To není možné, co se mě to do hlavy dere ...Trifidi ¿ ... ?¿.£@¥¿X ...

???  John Wyndham ???

 T r i f i d i    !

 ... ne, teď ne!!!!

 

 

II.

 

 

" Haló.."

" Je tu někdo! " ... ...

Otevřel jsem oči.

Vidím !

... Já nejsem slepý….

Pramen světla v okně se rozkmital pohyby vzdálených postav vrhající  pomatené stíny na promítací zeď místnosti.

… " Halóóó ..."

Ne, to není možné, teď to je naprosto zřetelné.

Někdo je venku.

Z šera pokoje bylo slyšet tiché vzlykání. 

Pšššš...

… " Někdo tam je ", ozvalo se polohlasem z druhé strany.

Kroky se přiblížily k našemu objektu.

Kluk v teplákách a bílém tričku vyskočil z postele a přikrčeně se plížil k oknu.

" Třeba to jsou ti Rusi "  špitl.

" Nebo zloději ".

" Nebo vrazi",  kňukla malá holčička v červenomodré teplákovce.

Zabubnování paličkami prstů na sklo okna nás všechny probralo.

… "Haló, děcka,  je tady někdo?"...

… " Ty vole ...naši "!

Vystřeli kluk z vedlejší postele.

… " ségra stávej, dělej ! "..." Naši nás našli."

Odjeli a vzali sebou ještě dva kluky od sousedů.

Do rána už byl klid.

 

 

Den Trifidů !  … žádné  dobrodružství Rychlých Šípů !

Den Trifidů od Johna Wyndhama  ... takové ráno nás čekalo v tomto pustém pionýrském táboře uprostřed českomoravské vrchoviny.  

Nemusel jsem ani " být slepý "  a dávku pocitů z této knihy jsem si zažil.

Ještě že ostatní,  …

… vůbec nevěděli,

… o co jde.

 

S dvěma kluky jsme se rozhodli udělat průzkum celým táborem. Kde začít,  nebylo ani tak těžké. Nad všemi pocity teď vítězil jeden. Hlad.

V místech kde se jídlo vydávalo ležely jen prázdné rozházené talíře.

Zkusili jsme dveře do kuchyně a postupně pak všechny ostatní.

Chaos a spěch předešlého dne nám vše podstatné zjednodušil a kromě několika dveří,  bylo vše otevřeno.

Stejně jsem měl pocit, že se tady už někdo důkladně porozhlídl už před námi.

V regálech skladu patřícího ke kuchyni, zůstalo pár pozotvíraných  krabic jakýchsi vanilkových vaflů. Ostatní nálezy, jako hladká mouka, sůl a strouhanka nám celkem nepomohly.

A tak jsme se  nacpali těmi vanilkovými oplatky a část jich donesly do našeho společného pokoje.

Celé dopoledne jsme prolézali prázdný  tábor. Nic podstatného jsme neobjevily, snad jen sklad sportovního nářadí.

Oběd opět ve znamení vanilkových vaflí, netrval  dlouho.

Začali jsme uvažovat. Volnost, která nám zpočátku byla příjemná ztrácela svůj význam, když se nic nedělo. Stále více jsme probíraly možnosti, jak se z tábora dostat domů. V podstatě nás všechny uklidňovala myšlenka, že takhle myslí i naši rodiče. Vše se začalo potvrzovat, když během dne odjeli další naši spoluztroskotanci.

Přesunuli jsme se k bráně s hlídací budkou a závorou.

Zůstalo nás sedm.

 

 

III.

 

Podvečerní Brno, už při vjezdu působilo jako město zasažené morem. Jediné, co na tom všem bylo ucházející, bylo počasí.

Projížděli jsme předměstím převážně postraními ulicemi a uličkami, které ještě nebyly uzavřeny. Z oken dopraváckého autobusu od pisárecké tramvajové vozovny, jsem sotva stačil číst nápisy po stěnách domů a výkladních skříních. Nebyly to sprayeři, ty ještě nikdo neznal.

Veliká bílá písmena, psaná nejspíš malířskou štětkou a vápnem, lítala před mým zrakem jako řady navlečených korálků všech velikostí. Jména, hesla a slova, která mě nic neříkala.

Že není něco v pořádku jsem poznal v okamžiku kdy jsem si uvědomil, že zmizela, jinak všudypřítomná rudá barva...

Na jedné z křižovatek jsme na okamžik zastavili. Přímo proti mně, na výkladní skříni čistírny svítil bílý, aranžérský nápis :

půjčujeme plenky... neuměleckým, daleko větším písmem bylo dopsáno : r u s ů m.

 

Stále mě to vrtalo hlavou...

… z historie si pamatuji informace o nájezdech švédů na Brno.

Zvony Petrovského kostela,  dodnes ohlašují poledne v jedenáct hodin.  Zvláštnost, která měla zachránit Brno před dobytím.   Doslova :  ... po těžkých dlouhých nájezdech Švédů na Brno padlo konečné  tajné rozhodnutí, že vojska  upustí od obléhání v okamžiku,kdy v poslední den bojů , na Petrově,  začnou zvonit poledne …  Toto švédské rozhodnutí bylo vyzrazeno. Obezřetnost a jakási chytrá hlava předčasně ukončila,  pro strádající město téměř zoufalou bitvu,  zvoněním poledne o hodinu dříve.

Trošku jiná situace pro Brno byla v období protektorátu Čechy a Morava. Brno bylo obsazeno němci bez boje a jejich kultura a nadřazenost tvrdě  panovala ve městě až do příchodu Rusů v květnu 1945.

Ano, Rusů.

... sakra ... 23 let po válce a máme je tady znovu.

Co se teď budeme učit ve škole?

 

Blížili jsme se k točně v Pisárkách a už z dáli jsem viděl zoufalou mámu, jak ustrašená stojí v hloučku posledních  … konečně uspokojených rodičů.

... Mamííí ... a kde je taťka?...

..." rychle, jedem... Musíme jet domů "...

Dunění a rachot střelby přicházející někde z centra města, dodal jejím slovům neskutečnou váhu.

 

 

IV.

 

 

..."Dále je potřeba si dát pozor na osobní vozy Škoda a Volha s poznávacími značkami ..."

... a komentátor přečetl souvislou řadu čísel.

... "je podezření, že v těchto místech a těchto ulicích  ve městech Praha, Brno, Olomouc, Plzeň, Ostrava ... ..."

… opět souvislá řada na sebe navazujících informací .

..." zatýkají a bez vyzvání vtahují do aut naše občany a odváží je na neznámá místa."

 

Otec tápavým krokem, s nohou oteklou v kotníku, odstoupil od rádia a polohlasem, jen pro sebe pronesl: … "kurvy rusácký."…

Byl to dost problém přesvědčit závodního doktora dopravních podniků Města Brna, že ta oteklá modrozelená noha je pracovní úraz.

Matka se chytala za hlavu, když se táta předevčírem v podvečer dokulhal domů z práce.

..."Co jsi dělal Edo!? ...

Důrazně, ale vystrašeně oslovila matka otce a přitom zkoumavě  kontrolovala jestli není otec nalitej.

Nebyl.

S obtížemi se dobelhal ke stolu v kuchyni,  k té svojí židli a konečně dosedl. Nohu nataženou do uličky opatrně třel a chladil mokrou  bílou plínou, kterou mu máma podala.

 …"Co jsi,panebože, dělal ..?"

Opakovala a už daleko starostlivěji se snažila lehce ten opuchlý kotník zavázat.

"Já?!" zamrčel otec: "já, jsem byl v práci.!"

Viditelně byl podrážděný a přitom určitým způsobem nesvůj.

Venku na ulici zakvičely brzdy  a otec sebou trhnul a opatrně se naklonil k oknu a chvíli sledoval odjíždějící auto.

..." Třída vítězství, pěknej název, ... přímo adresa ... kde si to mohou všichni s jistotou rozdat ".

..." Ve  „Štatlu“  byla zase mela " ...  čistím vyhýbky, přimo na středu té pitomé ulice, kleknu si na jedno koleno, sundám  plechy z výhybky a jak hňup se snažím "drátama" vyčistit  kontakty".

..." ničeho si nevšímám,"

…" jo nějakou melu slyším a najednou prásk ... od někud přilítka taková  zelená plechovka a šlehla mě přímo do kotníku... Myslel jsem že se pos..."

Utnul otec a ze záklonu nad bolavou nohou zvedl hlavu  a špitl:

…" chlapi co tady děláte, vypadněte do obýváku,  to není nic pro vás. "

" Nech je tady,jsou ze všeho vystrašení, stačí když se podívají z balkonu na most a řeku"...

Řekla máma a nalepila na tu bílou kuklu kus flastru, ať se to nerozváže.

…" No uznej, to by rozčílilo každého ",pokračoval táta : "Nenapadlo mě nic jinýho, než to mrsknout  zpět odkud to přilítlo, … než to začne čmudit ".

... " Povedlo se, ale ... ale, letělo to na policajty "...

Matka vytřeštila oči.

Na ulici opět zakvičely brzdy a všichni sebou trhli a přiskočili  k oknu.

..."Je to ten chlap od naproti, co stále zpravuje ty auta".

Uklidnila situaci máma.

..." za mími zády se z  toho dýmu přibližovala hučící stěna  demonstrantů ".

…" Šli od nádraží "...

…" No a předemnou, od "svoboďáku" zas celá kordona policajtů, vybavená obušky, dýmovnicemi a slzákem ".

Otec se narovnal a sáhl po krabičce Marsek.

…" stál jsem v tom dýmu jak oživlenej Golem, … ale velice rychle jsem se probral, když na mě ten šašek s tou " hlásnou troubou" u huby … začal křičet, ať se

ani nehnu a dám ruce nahoru"... že mě poznali ... !!!,  ...  ať okamžitě upustím od vedení této protistátní demonstrace ! " ...

Měl jsem pár vteřin na překulhání  stále zužující uličky nezi demonstranty a policajty.

Na poslední chvíli se mě povedlo vrazit do vchodu nějakého baráku"...

Dunění a tma v chodbě mě ujistilo , že jsem o vlásek unikl něčemu co nám mohlo pěkně poznamenat život.

Máma s otevřenou pusou s připitomělým výrazem hleděla na taty.

..:" tři hodiny jsem tam byl schovanej ve sklepě a nechápal to stejně jako vy teď."

Táta ještě  několikrát rozčileně popisoval  detaily a já jsem opět šel do obyváku a na balkon. Byl krásný srpnový podvečer a tmavě červené mraky,  nad vyvýšeném horizontu  srázu nad cihelnou, v západu slunce přecházely v černé kontury hlavní ruských děl namířených na Brno.

Na mostě přes řeku byla na obou stranách vybudována z pytlů dvě kulometná hnízda a přes most  stále přecházeli dvojice ruských hlídek.

Z keřů a porostu kolem řeky stoupali na několika místech modré proužky dýmu z malých ohníčků, kde zakopaní ruští vojáci čekali na to co přinesou další dny. Většina nevěděla ani kde jsou. Jen podle tepla, města a lidí  věděli, že nejsou doma, ale ani na Sibiři .

 

Seděl jsem na linoleu u železných tyčí částečně odkrývající  výhled přepažením balkónu. Zapadající slunce mě oslňovalo a  hřálo do tváří. Chřípím nosu jsem nabíral vůní pálící se trávy a vlhkého dřeva, které mě přinesl vánek od řeky.

Utichl pískot prolétajících rorýsů a ještě dlouho do noci, ve studených peřinách v pokoji s otevřeným oknem, zněla vzdálená ruská melodie z foukací harmoniky doprovázena mihotavými světly na stropě obýváku oživující tmu    ... až do úplné tmy.

 

 

V.

 

 

..." Rusi na nás s tankama a mi na ně z brankama "...

..." Rusi na nás z tankama a mi na ně z brankama "...

Mířili jsme k náměstí Svobody.

Tisíce lidí se stejným pocitem. Snad nejvíce podobné, tomuto dění  byly, manifestace na Prvního Máje. S jedním velkým rozdílem  -  vše propuklo spontánně,  automaticky

a naprosto dobrovolně.

Šli celé rodiny i s dětmi.

Šli i naši s námi.

Večerní Brno doslova hučelo. Byla zima,jen podle kalendáře, ale i kdyby mrzlo všude bylo teplo.

I takhle se dá prožít ta ruská okupace.

Nevím kde byly Rusi, nikde jsem je neviděl.  Jen policajty  a kupodivu byli v klidu, dokonce se sem tam některý nechal unést a také se zasmál i zamával.  Nikdo už nemazal popsané zdi vápnem, nikomu ty nápisy nevadily.  Dubček, Smrkovský,  Ota Šik, a  zase Dubček, Dubček... Bílá písmena pokrývala všechny trochu rovné plochy.

A najednou přibývala další, ale čísla  2:2 a 4:3.

A ty jsem přece znal!

Tak to byla  bitva ... Československo  : Sovětský svaz.

Nepotkal by jsi člověka, který by tento mezinárodní zápas nevzal na vědomí. Sledovat tyto hokejové zápasy bylo naprostý projev vlastenectví. Takový Alois Jirásek by se pěkně divil, jaké formy příslušnosti a národní hrdosti vzniknou.

Program,  probíhající v  televizoru, by se dal nazvat  jako celosvětově vysílaný mezinárodní konflikt:  Češi a Rusi.

Neuvěřitelný boj se zahnutými klacky a gumovým špuntem.

Při tom druhém, rozhodujícím zápase  se to vše puklo. Výsledek 4:3 pro 

československo zvedl celý  národ do  obrovské radosti  a  ta nečekaná  soudržnost  vytáhla všechny do ulic.

Beze strachu a naprosto odhodlaně čelit všemu tomu děni jen nadšením a radostí:

…" Rusi na nás s tankama  a mi na ně z brankama "...

 

 

 

otevřít v celém okně
„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde