4.) JEŠTĚ JEDNO OSVOBOZENÍ

 

Nejspíš mě polil pot a dá se říct i stud.

… moje jméno ve školním rozhlase, moje jméno a příjmení, tam kde měli své místo jedničkáři, vyznamenaní , recitátoři , agitátoři prostě tam, kde bych nejspíš čekal, že zrovna mě zavolají jen při nějakém průšvihu 

                                                                                                                                           Ne.

"a reprezentoval naši školu". Zaznělo to úplně s jiným tónem a v médiu, které bylo všeobecně informační.                                                                                                                                                            Moje sebevědomí patřičně posílilo …vyhrál "výtvarnou" soutěž uspořádanou ku příležitosti jakéhosi výročí osvobození Československa. Pocítil něco , co jsem předtím naprosto neznal.To však ještě nebylo všechno. Dění mého všedního dne se začalo výrazně měnit.

Přímo z vyučování mě poslali k holiči a pak domů se převléknout do „slavnostního“ obleku, kterému jsem poněkud povyrostl. Trochu hrůzy jsem zažil v okamžiku, kdy jsem stál v obýváku v bílé košili a saku, s holýma hubenýma nohama a nemohl najít kalhoty. Brácha Richard, který kvůli teplotě nešel do školy se potutelně usmíval. Napadlo mě, že kalhoty schoval a to jen proto, abych mu musel říci to slůvko „prosím tě“ .

Venku před domem stála černá "volha", řidič měl vyhozené nohy ze dveří ven, kouřil a čekal.

Řekni "CO"..., provokoval brácha: " slyšííííš, řekni CO"

                                                                                                                                                                           CO! ...osekl jsem.  .... "Americká opico", uchechtl brácha.

                                                                                                                                                        "hňupe"!! přidal jsem okamžitě. Tak to proběhlo ještě 3x.

Potupně jsem opakoval jeho požadavky až do očekávaného kouzelného slovíčka: "prosím tě".

A hned následovalo: ...zima, zima ... hoří, hoří, přihořívá a kalhoty jsem našel vylisované mezi matračkou a pružnou drátěnou sítí v manželské posteli našich.

Měly vyražený "krásný" hrubý vzorek jemně spletených drátů matračkové pružiny.

Na žehličku bylo pozdě.

Černá Volha mě vezla na brněnské výstaviště.

V prokouřeném autě mě držela při životě kolínská holiče "Pazdery", ta kolínská, která byla jinak postrachem všech moderně zarostlých chuligánů. V uších mi stále zněl bzukot stříhací mašinky, jak mě kolem boltců likviduje moje kudrliny, tak těžko prosazovaného aktuálního účesu - kombinace pozůstatků Beatles s částečným vlivem "hippies" a přicházejících Led Zeppelin a "Párplů", vše patřičně doladěné mojí pubertou.

 

Volha mě vysadila v bílo-červené uličce uřvaných pionýrů.

Kdosi mě protáhl tímto "křovím" papírových vlaječek na špejlích, až na pódium, prošlapaným od sovětských uměleckých souborů, přímo do náruče primátora města Brna.

Do rukou mi byl vražen velký obraz v krásném rámu.

Moje dílo!!

A už to začalo...

Slunce mi svítilo přímo do očí, vázanka škrtila, vylisované kalhoty škrabali, pionýři řvali a kolem mne se shromáždily postavy dospělých s rozšklebenými úsměvy, plné žlutých a zlatých zubů, přinášející sebou vůni levných konvalinkových voňavek a smradlavých krémů na boty.

Stál jsem tam jako trdlo s tím obrazem v náručí a útrpně přijímal ovace nazkoušené slávy.

Už teď asi vím, jak bylo rudoarmějcům, když v květnu 1945 osvobodili Brno.

Nejspíš jsem se do toho slavnostního scénáře tehdejších představitelů s tím obrazem i tématem nesmírně hodil. Někdo si dobře "šplhl", splnil socialistický závazek a možná dostal ocenění za vynikající práci s mládeží.

Já jsem je kromě toho holiče a přistavené "prokouřené Volze" nestál skoro nic.

Škola na tom byla hůř, ta mě poskytla "červené" voskovky, lahvičku černé pietní tuše, čtvrtku výkresu A3 a ocelové " redispero".

Povoskovaný papír, zalitý černou tuší připravený ke škrabání perem... primitivní „suchá jehla“.

No, co zaručeně nechaly na mě, byl námět. Ale i to svým způsobem nebyla pravda. Můj dětský mozeček, pravidelně masírovaný ruskými válečnými filmy, vykonal své.

Námět těchto filmů byl pokaždé stejný a tak mě v hlavě zůstala jejich universální osnovy: … záběr na lesním palouček s povalující se syrovou ranní mlhou. Pohledem přes kulomet. Kamera pomalu přejíždí po zablácených filcových holinkách přes zelenou pláštěnku, až do odhodlaných sovětských, nevyspaných očí přes čelo vycentrované zelenou lodičkou s rudou pěticípou hvězdou. Ticho přerušilo chraptivé zařvání: " Do útoku !! " a s ohlušujícím řevem zpitomělých a vodkou nasáklých vojáků se rozpohybovala akční bojová scéna.

Můj dětský mozeček toto téma zpracoval i velice podrobně. Levá ruka vyškrabala do voskového papíru ukázkovou scénu:

… roztržené zablácené pásy pancéřovaného německého" tygra", který skončil svou cestu v zákopech sovětů, zapíchnutý přímo do hnízda se zdemolovaným ruským dělem s roztrženou hlavní. Rozsypané prázdné nábojnice rozhozené mezi dřevěnými bednami. Vše pěkně doladěno povalujícími se těly padlých vojáků obou stran.

K vyjádření odhodlanosti nechyběl na obzoru nově začínající útok rudoarmějců ztvárněný stínovými postavami ponořenými do rudého horizontu obrazu.

No prostě, socialistická výchova i ideologie se za své dítě vůbec nemusela stydět.

 

Stál jsem na tom pódiu, nevím jak dlouho, ale probralo mě až mé jméno. Zaznělo ze všech stran z velkých reprobeden:

..."a tento mladý talentovaný interpret Vám předá "svůj výtvor" jako upomínku na město Brno a zároveň ku příležitosti zahájení brněnských veletrhů bla bla bla...

 

Oslňující slunce přerušil stín postavy, která se ke mě naklonila, hrábla po obrazu, něco československy prohodila a s lehkým zafuněním mě na tváře vtlačila dvě vřelé soudružské pusy...

Dílo bylo dokonáno.

Jsem rád, že měl tenkrát pan prezident Husák tu příležitost se semnou a mým dílem setkat a do mého mladého mozečku vryl orientační bod, který, až vývojem věku a společnosti, nabýval svoji hodnotu …až v nehodnotu.

Obraz z pražského hradu nejspíš smetla sametová revoluce s Kocábovou úklidovou četou.

otevřít v celém okně

          

„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde