otevřít v celém okně

 

1978 ... O DESET LET POZDĚJI

 

1)

Oba dva jsme byli hodnosti vojíni. Oba i celkem vědomě. V okamžicích, kdy mělo vlivem naší kvalitní práce v oboru, dojít k ohodnocení  označením plechovou kuličkou, kterému se říkalo povýšení, jsme s vojínem Červeňákem zklamali a povýšení se nekonalo. Tuhle šanci se dostat o stupínek výš v naší povinné vojenské kariéře, jsme prostě úmyslně prosrali. Udržet se na hraně nepostoupit výš, ale také neklesnout níž, bylo motivováno jediným cílem, projít tím vším bez následků, až do vytouženého civilu.

Tonda Červeňák byl osobním číšníkem plukovníka Orta - náčelníka plzeňské divize. Tonda byl víc ve své práci, než na vojně. Celkem podléhal spíše  povinnostem posloužit svému veliteli jako profesionální obsluha v denní i noční době. Jídlo, pití, bar a s tím spojené služby, vše stále dokola. Jeho práce se vymykala běžným povinnostem vojáka a to, že že voják je, dokazovala jen jeho zelená uniforma a hnědé polobotky a žádné nároky na plat. Oba jsme pracovali u stejného oboru, jen já jsem měl zaměření na kuchařinu, účtařinu a celou tu jejich vojenskou proviantní službu. Oba jsme byli z jižní Moravy. Já z Brna a on od Mikulova.  Oba dva jsme odpoledne 21.srpna 1978 dostali vycházku,  alespoň pro nás momentálně jedinou přijatelnou formu odměny.                                                                                                  Všeobecně, pro "tento den", byly vycházky omezeny na naprosté minimum. Neblahé pomyslné desetileté výročí  "vstupu sovětských vojsk"  na naše území  vykonalo své. Na vylidněných plzeňských ulicích procházely jen vojenské a policejní hlídky. Pro klidný průběh dne byly omezeny veškeré činnosti a produkce, kde by se mohl shromažďovat větší počet lidí.   

S podivem jsme zjistili, že fungovalo jediné kino. A tak jsme do něho šli. Pro nás bylo důležité, využít možnosti se nevracet do kasáren. Než tu zelenou pakárnu, tak lepší krátkodobě vymýt mozek čímkoliv.

Od štábu plzeňské divize, umístěné ve středu města, to bylo pěšky ke kinu patnáct minut. Kino však začínalo až za dvě a půl hodiny. To nám však bylo jedno, podstatné bylo dostat se ven, ven, ven...

Naprosto uvolnění a svým způsobem, spokojení jsme prošli několik ulic, až jsme se dostali se na ulici s kinem. V okamžiku, kdy jsme přecházeli z jedné strany ulice na druhou a, Červeňák začal lovit po kasách cigarety přitom mě požádal o oheň a tím jsme měli oba zabořeny ruce do kapes v okamžiku, kdy jsme míjeli dvojici postarších policistů... ovšem bez jakéhokoliv povšimnutí...

"Vojííííííííni!!" štěkl suchý hlas za našimi zády a na chvíli oživil tich ulice.                                   "Vy neumíte zdravit?!!!". 

Kdesi v mozku mě prolétly stránky vojenského řádu a připomněly odstavec o vzájemném respektu uniforem a šarží i jiných než vojenských. Pozdrav "salutováním" patřil k základním pravidlům vojenského chování.  Zdravila se vojenská i civilní policie, v podstatě všechny uniformy. Jen si nejsem jistý jestli i nádražáci, mažoretky, hoteloví vrátní a cirkusoví biletáři...                                                                                                                                                     Ani si nevzpomínám, jestli jsem se vůbec někdy pozdravil s policistem.

Běžně jsem zdravil naše nadřízené v civilním prostředí davů lidí na ulicích a v obchoďácích a běžně pociťoval i určitý antipostoj některých poručíků, kapitánů a majorů a určité odvracení se ke svým manželkám a dětem s jasným projevem, že už mají po práci.   No ale, byli  i takoví, kteří si na svou důležitost potrpěli a náležitě dali svoji hodnost najevo i v civilním prostředí. Ale byli to přeci jen vojáci jako my,  ale ne ...civilní policie.

Červeňák zvyklý na kdejaké šarže spojené s návštěvami štábu divize, přicházející až z okruhu  generality varšavské smlouvy,  sebou škubl a nahodil ksicht,  jako moravský synek, který byl přistižen ve vedlejší vesnici při podřezávání  hodové májky. To určitě nebyl výsměch, to byl údiv!  Pro osobního číšníka velitele západního velitelského okruhu, teda určitě.

Strnul jsem. Znal jsem Tondu natolik dobře, že jsem správně vytušil průser na obzoru. Jesti něčeho se Tondovi pramálo dostávalo, tak to bylo základní vojenské vystupování, k okolí, které nemělo nic společné s jeho velitelem.  Byla to taková nadutost, vycházející z určité ochrany a protekce ze své funkce a postavení spojeného se službou pro plukovníka Orta - velitele západního vojenského okruhu.

Červeňákova ješitnost a jmenovaná nadutost ze zvyku na jiné šarže, promluvila: 

"Dobré odpoledne pánové"    …jen tak z půlotáčky na středu ulice a z huby mu vyplul oblak dýmu po mocném potáhnutí z cigarety.

Naprosté ticho.

/Opět pro mě známá situace,  odpovídající napětí, které jsem v životě několikrát zažil, … opět ten stejný pocit… Ano… zase jsem zaslechl to tiché zasténaní foukací harmoniky z filmu Tenkrát na západě/ Stříbrné hvězdičky praporčických šarží na červených náramenících zelených uniforem policie, hodily prasátko z odrazu slunce přímo do našich očí.

Těch pár vteřin vytvořilo tak zpomalený film, že jsem si stačil uvědomit i suchý, pustý zelený filc na našich náramenících vojínů, bez jakýchkoliv znaků a rozeznávacích symbolů.  Hledal jsem slinu, kterou bych polkl, ale sucho.

Tento jihomoravský Toník s „lodičkou“  (předpisovou pokrývkou hlavy vzor.58) nevzorově vsunutou pod nárameník uniformy,  p r o s t o v l a s ý,   s typickým leskem očí z genetické rodové dědičnosti vycházející z konzumace moravské slivovice si ještě si drze nasadil černé sluneční brýle.

Ty vole.

Měl jsem pocit, že slyším, jak blíže stojícímu příslušníkovi naskočil kardiostimulátor, (nevím jestli tenkrát byly),  ale něco v něm nastartovalo. Oči obou starších policistů, byly tak dlouze vyvalené bez mrknutí, že riskovali oschnutí a že už je nezavřou. 

PÍP PÍP... prosekl tento zvuk naprosté ticho ..

Ještě jsem koutkem oka stačil zahlédnout, jak se v tomto zpomaleném filmu z Tondovi cigarety  odlomil kus popela a s tlumeným duněním se zřítil na kamennou dlažbu.  

PÍP PÍP, chrrr, chrrr ... 

Prd "kardiostymulátor", teď mě to došlo ..ale vysílačka!!

 Starší příslušník zavrávoral a zalovil po své elegantní kabelce se stočeným drátem pověšené přes rameno a začal do chrastící vysílačky řvát: "provokaceééé!", "volejte okamžitě vojenskou policííííí !!, "narazili jsme na dva provokátéry v uniformách československé lidové armády!!!" -STOP- "slyšííítééé"  -STOP-   "roh ulice Jungmanova a Bedřicha Smetanyýý!!" 

Teď už vyvalil oči i Tonda. Koukli jsme na sebe a na policajty a opět na sebe:    "Ty brďo co téééď, co teď budeme dělat?" čumím vyděšeně na Tondy. 

"Klííd". Kuňkl Toncek, nech to. Nic neříkej. 

Začal jsem se zapínat, rovnat lidičku, spravovat vázanku na gumě, o lítka kalhot čistit hnědé polobotky. Toncek nic. Kuřil a čekal. Jediné co udělal těsně před příjezdem vojenské policie, tak vytáhl lodičku zpod nárameníku a jak rudoarmějec před Berlínem, ji připleskl našikmo do prostřed čela. Nahodil vepřový úsměv s růžovými tvářemi, tipl cigáro o podrážku a vajgla mistrně hodil obloukem dva metry od sebe a ten prolítl mřížkou přímo do kanálu. 

A eskorta byla tady. Zelený UAZ s nějakým poručíkem, dva vojáci, co měli službu a dva motorkáři , všichni s typickými  bílými páskami na předloktí uniforem.

Hmmm, dobrý.. 

Začal jsem Toncka Červeňáka proklínat. Zatím tiše jen v sobě. Tady bude opravdu nejlepší raději mlčet. Hlášení staršího praporčíka, který tak obratně volal vysílačkou o pomoc mě připomnělo záznam volání obránců českého rozhlasu při pražském povstání.  Pravda,text byl jiný, ale emoce naprosto stejné:  "V celém městě ba i státě v den neslavného 10.výročí vstupu sovětských vojsk na území Československa, jsme zajistili jediné dva provokatéry v uniformách československé lidové armády, kteří s pohoršeným chováním, následnými provokacemi s neúctou a výsměchem nerespektovali českou policii"  

Po krátkém hovoru poručíka vojenské policie s oběma policisty, se nás velice rychle chopili a kupodivu v okamžiku, kdy jim vojín Antonín Červeňák mistrně salutoval. 

Blýsklo mě hlavou, jak se inspirativně se v tomto vojenském prostředí musel psát Haškovi „Dobrý voják Švejk“.

Během několika minut jsme se místo v kině, ocitli ve vojenské posádce na Slovanech.  Tato mimořádka se okamžitě roznesla a nás očekával sám velitel posádky. Proběhla krátká identifikace a rychlé otázky. Červenák přesto stále opakoval slova: plukovník Ort a telefon. Toto byla od obyčejného vojína naprostá drzost.   Snažil jsem se logicky vysvětlit příčiny tohoto těžkého přestupku, ale Tonda vždy, a proti údivu všech nadřízených, mě pokaždé řekl: „uklidni se“!! nenech se unést strachem, nic jsme neprovedli!, toto si někdo odnese“... čím uváděl okolní příslušníky k nepříčetnosti.   Po stále opakujících situacích s požadavkem o telefon, se velitel posádky spojil s divizí a za absolutního ticha,  se dotázal na přítomnost velitele západního okruhu.   Vojenským „éterem“ se okamžitě nesla mimořádná situace spojená s prozrazování vojenského tajemství a vůbec principu a zásadami spojenými s posloupnou informovaností, která určitě nebrala na vědomí požadavek nějakého -vojína- Antonína Červeňáka o spojení s velitelem západního okruhu československé republiky.  Teď však najednou Tonda Červeňák zbystřil a s naprostou jistotou, prohodil: „jé, sakra já na to úplně zapomněl… on je na chatě“.                                   

Tak „gilotina“ spadla!! ..nic jiného mě v tento okamžik nenapadlo. 

Je pravda, že z plukovníka Orta měli nahnáno všichni. Byl to tvrdý a rázný chlap, voják duší i tělem, přísný, nekompromisní, autoritativní, který určitě obhájil pozici svého postavení.  Dokázal se tvrdě vyjadřovat, že si nikdo, nikdy nebyl jistý svojí hodností. Nikomu však neunikl jeho skrytý osobní humor, někdy jemně podtržený chytrou vulgaritou, kterou si získával nejobyčejnější vojáky, ale i šarže jeho úrovně. Dokázal dokonale řešit situace a určitě si dokázal udržet autoritu vycházející z jeho pozice.   A to Tonda Červeňák velice dobře znal.  Mě bylo zle.

Netrvalo pár minut a už tu byla druhá eskorta a my mazali do zadržovací cely přímo na divizi západního velitelského okruhu, vedle zimního stadionu v Plzni. Průser jak kráva.

2)

„Vezmete si řidiče a „véesku“ a zajedete do „Rudého koutku“ v plzeňském pivovaru“, prohodil rázně plukovník Ort:  „je to tam domluvený“.  Z provozní roty na Borech poslali „véesku“ i s řidičem, která nás čekala před vchodem divize. Vyšel jsem ven a nadechl se čerstvého vzduchu. Tonda s výrazem Napoleona za mnou seběhl se schodů, aby se vyšvihl s do kabiny auta, kde jako velitel vozu jel splnit Ortův rozkaz.  „Skoč na korbu“..nasměroval mě Tonda: „já pojedu s řidičem, znám jak se tam dostat“. 

Průhledem zvednuté krycí plachtě na korbě jedoucího auta, jsem viděl ubíhající ulice Plzně. Držel jsem se okrajové sklopné desky korby seděl a přemýšlel. Auto poskakovalo po kočičích hlavách hlavní třídy a mě stále v mozku šrotoval zážitek z předchozích dnů a nešel jen tak ven..

...Stojíme před zavřenými dveřmi rozlehlé plukovníkovi kanceláře a čekáme na Ortům vynesený ortel.  Nějak jsem otupěl a smířil se se vším co má přijít. Tonda jako vždy nehnul brvou a s připitomělým úsměvem mě naprosto sral. „vstupte“ zazněl povel z místnosti za dveřmi. 

Poprvé v životě jsem viděl policejního generála. Ani jsem nevěděl že takové policejní hodnosti existují. Stál před psacím stolem v družném hovoru s plukovníkem Ortem a když jsme vešli, vzpřímil se a po chvíli ticha prohodil: „To jsou oni??... Hmmm“

Po krátkém zaklepání se opět otevřeli dveře a za námi do místnosti vstoupili další dva policisté, vyšponovaní jak prkna a urputně se zařazovali a salutovali.

„… tak vážení soudruzi“ pronesl generál. Čím jme byli vlastně osloveni všichni.

„Vojín Čeveňák a vojín Havíř jsou  vojáky základní služby, patřící k zabezpečující provozní rotě přímo pro náročnou službu k rukám plukovníka Orta. Tito vojíni soustavně plní příkazy a úkoly odpovídající jejích zařazení a bez ohledu na odpočinek v kteroukoliv denní i noční dobu zabezpečují veškeré potřeby vycházející z rozkazu velitele západního okruhu plukovníka Orta. Plně podléhají principům utajení i riziky zaslechnutí informací, znalostmi návyků svého nadřízeného, tak znají i jeho denní plány a pracovní vytížení atd atd… při zabezpečení obranyschopnosti československé lidové armády… s kterými se při své službě denně setkávají.“  

Jako zkoprnělí jsme stáli uprostřed místnosti a snažili jsme vychytat význam slov a hlavně následky, které měli přinést.

Koutkem oka jsem pohlédl na naleštěné polobotky policistů stojících kousek vedle nás a pomalu očima stoupal po jejich postavách až k jejich obličeji.

To se mě snad zdá…!! ….vždyť to jsou ti chlápci co nás zatkli. Prolítlo mě okamžitě hlavou.  

….„Tito vojíni" pokračoval generál: „vědomi si svojí složité situace, měli jediný den na odpočinek, který jim sám určil jejich velitel.  Tito vojíni měli doslova povinnost si odpočinout a vypustit denní stres a tlak vycházející z jejich zařazení a na příkaz svého nadřízeného se uvolnit od všech povinností,  aby byli dále schopni zastávat bezchybně svoji službu, tak důležitou pro bezpečný chod a činnost svého velitele.“    

„ A VY !!!!!" zvýšil hlas generál: „příslušníci policejních jednotek, které mají spolupracovat s Českosovenskou armádou vyvoláte nesmyslnými kroky naprosto ohrožující situaci a tyto vojíny bez skutečně pádných důvodů zatknete!!! ...(krátké polknutí)...  „ v den!!, kdy naše republika zažívá krizové období spojené s nechvalným výročím ohrožení našich vztahů se sovětským svazem !!!!!!!" 

Teď jsme zase my polknuli na prázdno.

„Kurva chlapi, vy jste se zbláznili!!!!!!“ Dokončil svoji řeč se zvýšenou intenzitou v hlase policejní generál.

„OKAMŽITĚ SE TĚMTO CHLAPCŮM OMLUVTÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ .....

 

 

.... Auto prudce zabrzdilo a já si málem o zadní postranici vyrazil zuby.  Projeli jsme přes centrum Plzně a blížili se k Rudému koutku.   

„Rudý koutek“ Reprezentační prostory Plzeňského Prazdroje. Vlastně takový papalášský salonek, kde probíhaly akce spojené s vládními delegacemi, vojenskými, sportovními a podobnými návštěvami atd… spojené s děním a hlavně s produkty  plzeňského pivovaru.   

Pro mě zrovna ne moc příjemné místo, kde jsem v začátku své dvouleté vojenské služby, byl zařazen do obsluhy na akci s plzeňskou vojenskou armádní hudbou. Já?? který jsem nebyl nikdy číšník, jsem doslova chrstl z oválného plata celý půllitr piva přímo hlavnímu kapelníkovi za krk…  Zoufalá situace. Nevím, jakým zázrakem se mě povedlo tohoto kapelníka vysvléci ze saka uniformy a do několika minut mu donést naprosto vyčištěné a suché sako. Strach a stres mě dokázal vyprovokovat k takovému výkonu, že jsem na toaletě pomoci všech horkovzdušných sušáků, čisticích prostředků co jsem tam našel, vypínáním, napínáním  a třepání předvedl nadlidský výkon a situaci dokonale uvedl na správnou míru.  

Vjížděli jsme do úzké uličky u Rudého koutku a naprosto nikde se nedalo zastavit. Všude zákaz zastavení a zákaz stání. Tak jsme se tam nějak šprajcli, že to nešlo zpět ani dopředu. Auta vepředu, auta v zadu. Nezbylo mě než seskočit z korby náklaďáku a pokusit se nějak nasměrovat auto k vchodu Prazdroje.

A sakra, zrovna teď zase policajti.

Ti začali bouchat na kabinu auta a něco vykřikovat. Mě spadla lodička z hlavy přímo pod zadní kolo auta a zaboha jsem si nemohl vzpomenout kterou rukou se salutuje, že jsem zvedl obě! 

Ty vole!

Tonda stočil sklo dveří a vystrčil ven hlavu. V policajtech by se krve nedořezal, bílé ksichty čuměli na mě a střídavě na Tondy.

Ano opět to byli ti dva.

Ve vteřině se zastavila doprava v obou směrech, pánové příslušníci zvedli plácačky a udělali nám cestu až ke vchodu Plzeňského Prazdroje. Celou dobu, co jsme tam šli pro ten kastl plzeňského Prazdroje kam nas plukovník Ort poslal, nám hlídali auto a při odjezdu dělali cestu.

Tak musím usoudit, že ty naše úkoly i s náležitým utajením, nám skutečně pomohli precizně uskutečnit.

Co mohu říct?.... Všechno dobrý kluci.

 

 

 

„Muži nedovedou ocenit vlastní ženy. To přenechávají druhým.“ Oscar Wilde